Sukuba 1 trápení-24.kapitola

„TAKŽE?“ dotázal se Roman něžně. „Co říkáš? Půjdeš se mnou?“
„Nevím,“ odpověděla jsem a sklopila zrak. „Bojím se.“ Mluvila jsem rozechvělým hlasem.
Otočil mi obličej k sobě a tvářil se zaujatě. „Čeho se bojíš?“
Zamžikala jsem řasami. Bylo to upejpavé, zranitelné gesto. Dokonce působilo zranitelně. Těžko mu odolat. Alespoň jsem v to doufala.
„Bojí se… jich. Chci s tebou odejít, ale… nemyslím… nemyslím, že bychom někdy mohli být volní. Před nimi se neschováš, Romane. Ne napořád.“
„Dokážeme to,“ vydechl. Oběma rukama mě objal a srdce mu přetékalo bolestí nad mým strachem. Vůbec jsem se nebránila a nechala jsem ho, aby se ke mně přitiskl. „Řekl jsem ti, že tě dokážu ochránit. Zítra najdu toho anděla a další den můžeme odejít. Je to snadné.“
„Romane…,“ zadívala jsem se na něj dokořán otevřenýma očima člověka, který překypuje emocemi. Nadějí. Vášní. Úžasem. On se tvářil úplně stejně. Sklonil se ke mně, aby mě políbil, a já ho tentokrát nezastavila. Dokonce jsem mu polibek oplácela. Je to už dlouho, co jsem se s někým líbala jen pro radost, pro ten pocit, že se mi někdo jazykem něžně tlačí do úst, otírá se o mě rty a rukama si mě k sobě tiskne.
Takhle bych se s ním dokázala líbat věčně a jenom si vychutnávat ty pocity, aniž bych vnímala potřebu sukuby nakrmit se. Bylo to nádherné. Dokonce omamující. Nebyl v tom žádný strach. Roman ale chtěl něco víc než se jen líbat. Když mě položil na záda na koberec v obýváku, ani teď jsem ho nezastavila.
Čišel z něho žár a touha. Přesto se mnou zacházel opatrně a pomalu, ovládal se. To mě překvapovalo a dělalo to na mě dojem. Spala jsem s tolika muži, kterým šlo jen o co nejrychlejší uspokojení jejich potřeb, že mě teď ohromovalo, že někomu záleží na tom, abych i já byla spokojená.
Rozhodně jsem si nestěžovala.
Ležel na mně dál mě líbal. Nakonec přesunul rty od mých úst k uchu, olizoval je a pak sjel k mému hrdlu. Na krku jsem vždycky měla jednu z nejsilnějších erotogenních zón, takže jsem rozechvěle oddechovala, když mi jazykem pomalu olizoval citlivá místa. Měla jsem z toho husí kůži. Prohnula jsem se proti němu a dala mu tak najevo, že může vše urychlit, pokud chce. Nezdálo se ale, že b někam spěchal.
Postupoval níž a níž, líbal mi ňadra přes tričko, až byl látka úplně vlhká a lepila se mi na bradavky. Posadila jsem se, aby mi mohl tričko svléknout. Když už byl v tom, svlékl mi i sukni, takže jsem zůstala jen v kalhotkách. Dál se ale věnoval mým ňadrům, líbal je a laskal, střídal lehké a něžné polibky s tvrdými a kousavými, po nichž mi nejspíš zůstanou modřiny. Nakonec sjel dolů a lízal hebkou kůži na mém břiše. Zastavil se, až když se dostal ke stehnu.
To už jsem byla celá roztoužená a rozbolavělá a chtěla se ho také dotýkat. Ale když jsem k němu vztáhla ruce, sevřel mi obě zápěstí a něžně mi přidržel ruce na zemi. „Ještě ne,“ zašeptal.
Asi to tak bylo lepší, protože takhle jsem měla čas. Získávala jsem čas? Ano, o to šlo. Měla jsem čas vymyslet plán. Plán, který uskutečním… později.
„Fialové,“ poznamenal, když se dotkl mých kalhotek. Byly maličké, jen kousek krajkové látky. „Kdo by to řekl?“
„Skoro nikdy nenosím fialového,“ přiznala jsem. „Ale z jakéhosi důvodu mám ráda spodní prádlo téhle barvy. A černé, samozřejmě.“
„Sluší ti. Můžeš si je kdykoli kouzlem změnit, že jo?“
„Jo. Proč?“
Jediným pohybem na mně kalhotky roztrhl. „Protože mi stojí v cestě.“
Sklonil se, roztáhl mi nohy a zbořil obličej mezi ně. Jazykem pomalu laskal okraje a potom přistoupl k mému naběhlému klitorisu. Zasténala jsem a nadzvedla boky k němu, aby mou touhu uspokojil ještě víc. Opět mě zatlačil zpátky na podlahu a dával si na čas. Kroužil jazykem a dráždil mě a moje vzrušení dál vzrůstalo. Pokaždé, když už jsem se blížila k vrcholu, přesunul se jazykem níž a pronikl jím do mě, až jsem byla čím dál vlhčí.
Když mi konečně dovolil vyvrcholit, bylo to tak hlasité a divoké, až jsem se celá chvěla. Dál mě sál a dráždil i při těch křečích. To už jsem byla tak rozcitlivělá a omámená, že pro mě jeho doteky byly příliš. Slyšela jsem se, jak škemrám, aby přestal, i když už jsem se blížila k dalšímu vyvrcholení.
Zvolnil a odsunul se a jenom sledoval, jak se moje tělo chvěje rozkoší, která postupně odeznívá. Během dvou vteřin se svlékl a lehl si na mě, holou kůží se tiskl k mé holé kůži. Když jsem sklouzla rukama dolů a obemkla jeho erekci, vzdechl rozkoší.
„Ach Bože, Georgino,“ vydechl s očima upřenýma na mě. „Ach Bože. Nemáš ani tušení, jak moc tě chci.“
Nemám tušení?
Nasměřovala jsem ho k sobě a nechal vklouznout dovnitř. Moje tělo se mu otevřelo  a uvítalo ho, jako by byl částí mne samé, která mi chyběla. Pohyboval se ve mně dlouhými pohyby, díval se mi do obličeje a sledoval, jak na mě působí každý úhel a pohyb.
Získám čas, pomyslela jsem si, ale jak mi držel ruce přitisknuté k podlaze a zmocňoval se mého těla, věděla jsem, že jen lžu sama sobě. Tohle bylo něco víc než získávání času, abych varovala Jeroma a Cartera. Tohle jsem dělala pro sebe. Bylo to sobecké. Během posledních několika týdnů jsem po Romanovi neustále toužila a teď jsem ho měla. A nejen to, bylo to přesně takové, jak řekl – tady nešlo o přežití, jen o potěšení. Už jsem dřív měla sex s nějakými nesmrtelnými, ale bylo to už dávno. Zapomněla jsem, jaké to je, nemít v hlavě myšlenky někoho jiného a jenom si vychutnávat ty smyslné pocity.
Pohybovali jsme se v sehraném rytmu, jako by to naše těla dělala neustále. Ty jeho kontrolované pohyby se stávaly čím dál divočejší. Narážel do mě tvrdě a pevně, až mi připadalo, jako by se chtěl propadnout podlahou. Někdo dělal hrozný hluk a vzdáleně jsem si pak uvědomila, že jsem to já. Ztrácela jsem pojem o tom, co se kolem mě děje, a v hlavě jsem neměla jedinou souvislou myšlenku. Existovaly jen moje nádherné pocity a vzrůstající síla, která mě pohlcovala, až jsem si připadala jako v jednom ohni, ale pořád jsem chtěla víc a víc. Toužila jsem to dokončit a pobízela ho k tomu. Nadzvedla jsem k němu boky a zatnula svaly.
Zalapal po dechu, když ucítil, jak jsem se kolem něj sevřela. Oči mu plály téměř až primitivní vášní. „Chci vidět, jak se uděláš znovu,“ vydechl. „Pro mě.“
Z jakéhosi důvodu u mě ta slova sama o sobě stačila a přehoupla mě přes okraj omamující extáze. Vykřikla jsem ještě hlasitěji, už dost ochraptělá. Nevím, jak jsem se při tom tvářila, ale jemu to stačilo k jeho vlastnímu vyvrcholení. Pootevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Se zavřenýma očima ve mně zůstal a zachvěl se rozkoší.
Když skončil, dál se třásl intenzitou svého orgasmu. Překulil se na záda, zpocený a uspokojený. Otočila jsem se k němu a položila mu ruku na hruď. Obdivovala jsem jeho štíhlé svalnaté a opálené tělo.
„Jsi krásný,“ pověděla jsem mu a zvala do úst jeho bradavku.
„Ty taky nejsi k zahození,“ zašeptal a pohladil mě po vlasech. Taky jsem byla hodně zpocená a některé prameny vlasů jsem měla vlhké a o to víc vlnité. „Takhle vypadáš? Ve své skutečné podobě?“
Zavrtěla jsem hlavou. Ta otázka mě překvapila. Přejela jsem mu rty po krku. „Než jsem se stala sukubou, měla jsem jiné tělo. Před dávnými časy.“ Zastavila jsem se uprostřed polibku a zeptala se: „Chceš něco jiného? Víš, že můžu vypadat, jak jenom budeš chtít.“
Zazbuil se, až se mu zablýskly bílé zuby. „To je bezpochyby jedná z výhod, když miluju sukubu.“ Sedl si, vzal mě do náruče a pak vstal. Jen trochu zakolísal pod váhou navíc. „Ale ne. Zeptej se mě v příštím století a možná ti pak odpovím jinak. Prozatím se mám ještě hodně co dozvědět  o tomhle tělo.“
Odnesl mě do ložnice, kde jsme se milovali trochu pomaleji a civilizovaněji. Naše těla se proplétala jako stuhy z tekutého ohně. Po původním živočišném uspokojení jsme teď nikam nespěchali a různými způsoby prozkoumávali, jak reaguje tělo toho druhého. Většinu noci jsme strávili střídáním pomalého milování, rychlého a zběsilého, odpočinku a tak pořád dokola. Ve třetím kole už jsem byla vyčerpaná a usnula jsem s hlavou na jeho hrudi. Obavy ve skrytu své mysli jsem ignorovala.
Po několika hodinách jsem se probudila, a jakmile jsem si jasně vybavila, co se v noci stalo, okamžitě jsem se posadila. Usnula jsem v objetí nefila. Vydala jsem se mu napospas. Přesto… jsem stále tady a živá. Roman ležel vedle mě a příjemně hřál. Aubrey m uležela u nohou. Boa na mě unaveně mžourali a divili se tomu mému prudkému pohybu.
„Co se stalo?“ zeptal se a potlačil zívnutí.
„Nic,“ ujistila jsem ho. Když jsem se už vymanila z vášně, dokázala jsem uvažovat jasněji. Co jsem to udělala? Když jsem se vyspala s Romanem, možná jsem tím získala čas, ale nijak mě to nepřiblížilo k východisku z téhle šílené situace.
Jak jsem tam ležela, zrak mi zabloudil k narcisům od Cartera a náhle jsem měla jasno. Ty květiny samy o sobě byly jen drobnost, ale jak jsem o tom tak uvažovala, došlo mi, že nemůžu jen tak pasivně sedět a nechat Romana, aby Cartera zabil. Musela jsem něco udělat, bez ohledu na to, že to bude riskantní, bez ohledu na to, že je pravděpodobné, že to nejspíš nevyjde. Všichni zažíváme chvíle slabosti. Ale záleží na tom, jak rychle se z nich vzpamatujeme.
Nezáleží na tom, že nefila miluju a anděla nenávidím, ostatně ani jedno z toho není tak docela pravda. Tady jde spíš o mě, o to, jaká jsem osobnost. Po staletí jsem ubližovala mužům, abych přežila, často opravdu zničujícím způsobem, ale nemůžu se stát součástí promyšlené vraždy, ať už je její motiv kdovíjak ušlechtilý. Tak daleko jsem ještě nedospěla. Zatím ještě ně.
Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy, které se mi náhle draly do očí. Ohromilo mě zjištění, co musím udělat. Co musím udělat Romanovi.
„Tak pojď ještě spát,“ zamumlal a přejel mi rukou od pasu ke stehnu.
Ano, věděla jsem, co musím udělat. Nebyl to vůbec dobrý plán, ale na žádný jiný jsem nepřišla. Musela jsem využít toho, že Roman teď není ve střehu.
„Nemůžu,“ řekla jsem a začala vylézat z postele. „Musím do práce.“
Otevřel oči dokořán. „Co? Kdy?“
„Otevírám obchod. Musím tam být za půl hodiny.“
Zmateně se posadil. „Ty pracuješ celý den?“
„Jo.“
„Ještě jsem s tebou chtěl udělat pár věci,“ prohlásil a ovinul mi paži kolem pasu, aby si mě přitáhl zpátky. Do druhé ruky mi vzal ňadro.
Sklonila jsem se k němu a předstírala, že se mě zvonu zmocňuje vášeň. Dobře, nebylo to tak docela předstírané.
„Hmm…“ Otočila jsem se k němu a otřela se rty o jeho. „Možná bych mohla zavolat, že jsem nemocná…, i když tomu nejspíš neuvěří. Nikdy nejsem nemocná a oni to dobře vědí.“
„Kašli na ně,“ zabrblal a přitlačil mě k posteli. „Kašli na ně, abych ti to mohl udělat znovu.“
„Tak mě pusť,“ zasmála jsem se. „takhle nemůžu telefonovat.“
Neochotně mě pustil a já jsem vstala z postele. Ohlédla jsem se po něm a on mě hladově sledoval jako kočka, která si měří sovu kořist. Upřímně se mi to líbilo.
Než jsem došla do obýváku, touha mě přešla a místo ní jsem pociťovala spíš úzkost. Zvedla jsem přenosný telefon. Všechny dveře jsem za sebou nechala otevřené a chovala se úplně normálně a uvolněně, aby Roman neměl sebemenší podezření. Věděla jsem, že mě nejspíš uslyší, a tak jsem si v duchu připravila, co řeknu. Pak jsem vytočila Jeromovo číslo.
Jenže jako naschvál démon telefon nezvedl. Zatraceně. K čemu je mít s někým spojení, když nefunguje? Jelikož jsem předpokládala, že se tohle stane, zkusila jsem další možnost – Hugha. Smůla ale bude, pokud se dostanu do jeho hlasové schránky. Kdybych mu musela volat do práce, vzal by můj plán za své, protože bych se nejdřív musela probojovat přes zástup sekretářek.
„Tady Hugh Mitchell.“
„Ahoj, Dougu, tady Georgina.“
Pauza. „Tys mi řekla Dougu?“
„Hele, dneska nemůžu přijít do práce. Asi jsem chytla nějakou virózu, co tu řádí.“
Roman vyšel z ložnice a vydal se do ledničky. Usmála jsem se na něj. Mezitím se Hugh snažil nějak se vyznat v těch nesmyslech, co jsem mu vykládala.
„Georgino… Myslím, žes vytočila špatné číslo.“
„Ne, myslím to vážně, Dougu, tak to na mě nezkoušej. Nemůžu přijít, jasně?“
Hrobové ticho. Nakonec se Hugh zeptal: „Georgino, jsi v pořádku?“
„Ne. Už jsem ti to řekla. Hele, můžeš to, prosím tě, vyřídit?“
„Georgino, co se děje?“
„Ty určitě něco vymyslíš,“ pokračovala jsem, „ale musí se to obejít beze mě. Pokusím se přijít zítra.“
Zavěsila jsem, podívala se na Romana a zavrtěla hlavou. „Jak to vypadá, Doug mi nevěří.“
„Zná tě až moc dobře, co?“ dotázal se a napil se pomerančového džusu.
„Jo, ale stejně za mě zaskočí, i když si stěžuje. Je fajn.“
Hodila jsem telefon na pohovku a došla k Romanovi. Čas na další rozptýlení. Pochybovala jsem, že Hugh pochopil, v jaké jsem situace, ale určitě mu došlo, že něco není v pořádku. Jak už jsem se zmínila dříve, nikdo nemůže žít tak dlouho jako nesmrtelný a být hloupý. Jistě má nějaké podezření a pokusí se zastihnout Jeroma. Na mně teď bylo rozptylovat nefila, než dorazí kavalerie.
„Tak co přesně jsi to se mnou chtěl provést?“ zavrněla jsem.
Ukázalo se, že mnoho věcí. Vrátili jsme se do ložnice a já jsem zjistila, že čekání na to, než Hugh zpunktuje akci, není vůbec tak obtížné, jak jsem se obávala. Pociťovala jsem výčitky svědomí, že je mi s Romanem tak hezky, obzvlášť poté, co jsem přivolala pomoc. Zabil bezpočet nesmrtelných a teď se zaměřil na moje známé, téměř přátele. Přesto jsem si nemohla pomoct. Přitahoval mě – už hrozně dlouho – a v posteli byl opravdu hodně dobrý.
„Věčnost se nezdá tak špatná, když tě mám v náručí,“ zašeptal mi později. Hladil mě po vlasech a já se k němu tiskla. Otočila jsem se k němu a zaznamenala, že se tváří dost pochmurně.
„Co se děje?“
„Georgino…, opravdu… opravdu chceš, abych nechal toho anděla na pokoji?“
„Ano,“ vyhrkla jsem, když mě přešel údiv. „Nechci, abys ublížil někomu dalšímu.“
Dlouho si mě prohlížel, než znovu promluvil: „Když jsi mě o to žádala v noci, myslel jsem, že to nemůžu udělat. Že to nemůžu nechat být. Ale teď…, když jsme spolu byli… a bylo to takové, prostě mi to připadá malicherné. No, možná že malicherné není to správné slovo. To, co nám provedli, bylo příšerné…, ale možná, že kdybych po nich šel dál, nechal bych je vyhrát. Stal bych se takovým, jaký podle jejich slov jsem. Dál bych je nechával, aby mi diktovali život. Přizpůsobil bych se nepřizpůsobivosti a asi by mi unikalo to, co je skutečně důležité. Jako třeba milovat a být milován.“
„Co to povídáš?“
Vzal mi obličej do dlaní. „Říkám, že to udělám lásko. Minulost už nebude poroučet mé přítomnosti. Kvůli tobě odejdu. Jen ty a já. Dneska spolu odejdeme a všechno necháme za sebou. Najdeme si někde domov a začneme žít společný život můžeme jít třeba do Vegas.“
Strnula jsem v jeho objetí a vykulila oči. Ach bože!
Ozvalo se zaklepání na dveře a já jsem nadskočila leknutím. Uplynulo jen čtyřicet minut. Ne, ne, pomyslela jsem si. Ještě je příliš brzy. A zejména ve světle toho, jaký to teď vzalo obrat. Hugh nemohl zareagovat tak rychle. Nevěděla jsem, co dělat.
Roman pozvedl obočí a víc než cokoli jiného se tvářil spíš překvapeně. „Čekáš někoho?“
Zavrtěla jsem hlavou a snažila se nedat najevo, jak rychle mi buší srdce. „Doug si pokaždé dělá legraci, že sem pro mě přijde,“ zažertovala jsem. „Doufám, že to tentokrát opravdu neudělal.“
Vylezla jsem z postele, došla ke skříni, a protože jsem byla hrozně nervózní, snažila jsem se působit nonšalantně. Oblékla jsem si tmavočervené kimono, sebevědomě si prohrábla vlasy a vyšla z obýváku. Snažila jsem se zklidnit svůj zrychlený dech, aby na mně Roman nic nepoznal. Pane Bože, pomyslela jsem si cestou ke dveřím. Co budu dělat? Co budu…
„Sethe?“
Za dveřmi stál spisovatel s krabicí z pekárny v rukou. Tvářil se stejně šokovaně jako já. Rychle mě přejel pohledem od hlavy k patě a mně najednou připadalo, že můj oděv je příliš krátký a obepnutý. Zastavil se pohledem na mém obličeji a polkl.
„Ahoj. Já… tady…“
Po chodbě šel zrovna jeden soused. Když mě viděl v tom úboru, zastavil se a zůstal na mě civět. „Pojď dál,“ vyzvala jsem Setha s úšklebkem a zavřela za ním dveře. Čekala jsem zástup nesmrtelných, takže jsem teď byla o to zmatenější.
„Promiň,“ vypravil ze sebe nakonec a snažil se nehltat pohledem moje tělo. „Doufám, že jsem tě nevzbudil…“
„Ne… ne…, žádný problém…“
Roman si přirozeně vybral tuto chvíli, aby se objevil v předsíni. Vyšel z ložnice jen v boxerkách. „Tak co se – jé, ahoj. Jak se vede? Seth, že ano?“
„Ano,“ prohlásil Seth bezvýrazně a pohledem těkal ze mě na Romana. V tu chvíli jsem se nestarala o nefila, nesmrtelné ani o záchranu Cartera. Jediné, na co jsem myslela, bylo, co si asi Seth pomyslí. Chudák Seth. Byl na mě milý od chvíle, kdy jsme se poznali, a já jsem ho teď necitlivě zranila, ještě ke všemu za takových nešťastných okolností. Nevěděla jsem, co říct. Připadala jsem si stejně poníženě jako on. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle, aby vyšly najevo všechny moje lži a rozporuplné signály.
„To je snídaně?“ dotázal se vesele nefil. On jediný byl v klidu.
„Co?“ Seth byl pořád natolik ohromený, že se nezmohl na slovo. „Aha, jasně.“ Vešel dál a odložil krabici na stolek. „Nechte si to. Je to kávový dort. S javorovým sirupem a ořechy. A já… Já už půjdu… Nechám vás tu. Omlouvám se za vyrušení. Vážně se omlouvám. Věděl jsem, že máš dneska volno, a tak mě napadlo… nevím. Včera jsi to říkala. No…, bylo to ode mě hloupé. Měl jsem nejdřív zavolat. Byla to hloupost. Omlouvám se.“
Obrátil se k odchodu, ale katastrofa už nastala. Ze všech možných scénářů se uskutečnil zrovna tenhle a málomluvný Seth se prořekl. Věděl jsem, že máš dneska volno. Sakra! Roman se k mně otočil a jeho nevěřícný výraz se přímo před mýma očima změnil v rozzuřený.
„Komu jsi volala?“ vypravil ze sebe vztekle. „Komu jsi sakra volala?“
O krok jsem ucouvla. „Sethe, běž…“
Už bylo příliš pozdě. Ohromná vlna síly, podobná té, jakou na mě použil Jerome, mě i Setha odhodila přes celý obývák až ke zdi.
Roman k nám napochodoval a jeho oči rozhněvaně plály jako modré plameny. „Komu jsi volala?“ zařval. Neodpověděla jsem. „Máš tušení, co jsi udělala?“
Obrátil se od nás, popadl můj telefon a vyťukal číslo. „Potřebuju, abys hned přišla… Ano, ano. To je mi jedno. Nech toho.“ Nadiktoval moji adresu a zavěsil. Nemusela jsem se ptát, komu volal. Věděla jsem to. Druhému nefilovi. Své sestře.
Rozčíleně si prohrábl vlasy a začal nervózně přecházet po obýváku. „Sakra, sakra! Mohlas všechno zničit!“ zařval na mě. „Uvědomuješ si to? Uvědomuješ si to, ty prolhaná mrcho? Jak jsi mi to mohla udělat?“
Neodpověděla jsem. Nemohla jsem. V té psychické síti byl každý pohyb nesmírně obtížný, dokonce i mluvení. Nedokázala jsem se ani podívat na Setha. Jen Bůh ví, co si o tom všem musí myslet.
Po deseti minutách někdo zaklepal na dveře. Kdybych měla trochu štěstí, mohli by to být Jerome s Carterem, kteří mě přišli zachránit. I sukuba si jistě čas od času trochu štěstí zalsouží, pomyslela jsem si a sledovala Romana, jak se blíži ke dveřím.
Dovnitř vešla Helena. No páni!
„Už bylo načase,“ vyštěkl Roman a zabouchl za ní dveře.
„Co se dě…“ Slova se jí zadrhla v krku, když s vytřeštěnýma očima zírala na mě a na Ssetha. Pak se otočila zpět k Romanovi v boxerkách a změřila si ho. „Propánakrále, co to vyvádíš?“
„Někdo sem jde,“ zasyčel a její otázku ignoroval. „Právě teď.“
„Kdo?“ chtěla vědět a dala si ruce v bok. Tentokrát nemluvila ochraptěle a působila podivuhodně schopně. Kdybych už tak nepřišla o řeč, připravil by mě o ni pohled na ni.
„Nevím,“ přiznal. „Pravděpodobně náš vysoce postavený otec. Někomu zavolala.“
Helena se otočila a zamířila ke mně. Zmocnila se mě hrůza, která mi pronikla až do morku kostí. Helena je ten druhý nefil. Bláznivá podvodnice Hele. Helena, kterou jsem při každé příležitosti urážela, vysmívala se jí za zády a kradla jí zaměstnance. Výraz v její tváři mi prozrazoval, že na nic z toho nezapomněla.
„Zruš to pole,“ štěkla na Romana a po chvilce jsme Seth a já přepadli dopředu a zalapali po dechu, jak se nám ulevilo, že už nás ta neviditelná síla neovládá. „Má pravdu? Zavolalas našemu otci?“
„Já… nikomu… nevolala…“
„Lže,“ poznamenal Roman. „Komu jsi volala, Georgino?“
Když jsem neodpovídala, došla Helena ke mně a vrazila mi pohlavek, až to mlasklo. Něco mi to připomnělo, a aby taky ne. To Helena mě zmlátila ten večer v uličce. Uvědomila jsem si, že mě musela poznat, když jsem ten večer přišla do Krystal Starz v přestrojení. Poznala mou energii a rozhodla se, že si se mnou pohraje. Krmila mě řečmi o zářné budoucnosti, která mě čeká, a cpala mi knihy o pozvání na jejich workshopy.
„Ty děláš pořád problémy, co?“ ušklíbla se. „Za ta léta jsem se vypořádala se spoustou takových, jako jsi ty. S takovými, co se posmívali mému životnímu stylu a učení. Už dávno jsem s tebou měla něco udělat.“
„Proč?“ vychrlila jsem, když jsem zase ovládla svůj hlas. „Proč to děláš? Zrovna ty ze všech lidí, která víš o andělech a démonech… Proč nabízíš ty hovadiny ve stylu New Age?“ Jedovatě na mě pohlédla. „Vážně jsou to hovadiny, když ty knihy pomáhají lidem získat kontrolu nad životem a vidět v sobě zdroj síly, namísto toho, aby uvízli v síti věčných výčitek, co je špatné a co dobré?“ Když jsem neodpověděla, pokračovala dál: „Učím lidi, jak být silnější. Učím je, jak pustit z hlavy hříchy i spásu, učím je, jak najít štěstí teď, v tomhle světě. Pravda, něco z toho je… přikrášleno, aby to vyvolávalo úžas a úctu, ale co na tom sejde, když se dosáhne požadovaného výsledku? Lidé odcházejí z mých hodin a připadají si jako bohové. Nalézají to v sobě a je to lepší, než kdyby se zaprodali nějaké chladné pokrytecké instituci.“
Nedokázala jsem ani začít formulovat nějakou odpověď. Došlo mi, že Roman a Helena uvažují úplně stejně. Oba jsou nespokojení se systémem, který je zplodil, a každý z nich proti němu rebeluje po svém.
„Vím, co si o mně myslíš. Slyšela jsem, cos o mně řekla. Viděla jsem tě, jak jsi vyhodila všechny ty materiály, co jsem ti ten večer dala. Určitě sis myslela, že jsem prostě jen vyšinutá, bláznivá ženská. A přitom… na někoho tak protivně sebevědomého, tak přesvědčeného o vlastní pravdě jsi překvapivě nešťastná. Jsi jedním z nejnešťastnějších stvoření, jaká jsem kdy potkala. Nenávidíš tu hru, ale přesto ji hraješ. Hraješ ji a bráníš ji, protože nemáš odvahu udělat něco jiného.“ Zavrtěla hlavou a suše se zasmála. „Nemusím být žádná vědma, abych ti předpověděla to, co sjem ti řekla. Jsi talentovaná, ale mrháš svým nadáním. Marníš svůj život a prožiješ ho bídně a v osamění.“
„Nemůžu změnit to, co jsem,“ namítla jsem plameně. Její slova mě zasáhla.
„Mluvíš jako otrok systému.“
„Trhni si nohou!“ vykřikla jsem. Když člověku pošramotí jeho hrdost a ego, často reaguje nepřiměřeně vztekle, bez ohledu na pravdivost dotyčného postřehu. „Lepší být zpohodlněným otrokem než úchylným božským bastardem. Není divu, že se váš druh pokoušejí vyhladit.“
Znovu mě uhodila a tentokrát do toho dala plnou sílu nefila, podobně jako tam v té uličce. Bolelo to – hodně.
„Ty děvko. Nemáš tušení, o čem mluvíš.“
Rozmáchla se, aby mě znovu udeřila, ale zarazila se, protože si přede mě náhle stoupl Seth. „Nechte toho,“ vykřikl. „Nechte toho všeho…“
Ohromná síla – nevěděla jsem, jestli od Romana nebo od Heleny – odfoukla Setha přes celou místnost, až narazil do protější zdi. Trhla jsem sebou. „jak se opovažuješ,“ začala Helena a modré oči jí plály vzteky. „Ty, smrtelník, který nemá tušení, co je…“
Než to stihla dopovědět, vystartovala jsem po ní. Když jsem viděla, jak ubližuje Sethovi, popadl mě hněv, i když jsem věděla, že je to beznadějné a že ve skutečnosti nic nesvedu. Vrhla jsem se na Helenu a vzala na sebe první podobu, která mi přišla na mysl. Bezpochyby mě inspirovala Aubrey. Proměnila jsem se v tygřici.
Ta proměna trvala jen vteřinu, ale bolelo mě to jako ďas, protože se moje lidské tělo o hodně zvětšilo. Ruce i nohy se změnily v ohromné tlapy s drápy. Měla jsem na své straně moment překvapení, který jsem využila k tomu, abych Helenu strhla k zemi.
Moje vítězství ovšem netrvalo dlouho. Než jsem se jí stačila zahryznout do krku, vichr síly uragánu mě odfoukl až k prosklené skříňce. Náraz byl desetkrát silnější než ten, který mě a Setha odhodil před chvílí. Příšerná bolest mě změnila zpět do původní podoby. Za sebou a kolem sebe jsem měla střepy z rozbitého skla, které se mi bolestně zařezávaly do kůže.
Znovu jsem se zběsile rozběhla. Věděla jsem, že je to marné, ale musela jsem něco udělat, cloumala mnou touha bojovat. Tentokrát jsem vystartovala po Romanovi a změnila jsem podobu na… ani jsem nevěděla na co. Neměla jsem na mysli žádnou konkrétní podobu, jen určité rysy. Drápy, zuby, šupiny, svaly. Ostré. Velké. Nebezpečné. Stvoření z nočních můr, opravdový démon z pekla.
Ale nepodařilo se mi nefila ani dotknout. Jeden nebo oba dva předvídali můj útok a uprostřed skoku mě odhodili na zem k Sethovi, který mě sledoval s vytřeštěnýma očima plnýma hrůzy a úžasu. Zasáhla mě ohromná síla a vykřikla jsem bolestí. Cítila jsem snad každý nerv v těle. Moje nová podoba mě ochránila jen na chvíli a pak mě bolest a vyčerpání zvonu vrátily do té původní. Opět jsem se octila ve štíhlém lidském těle. Neviditelná síť mě opět znehybnila, takže jsem se nemohla ani pohnout.
Celý ten můj útok a změny podoby trvaly asi minutu, ale úplně mě to vyčerpalo a vysálo, ztratila jsem už všechnu energii od Marina Millera. Tak to dopadá s hrdinskými činy. Nefil by dokázal snadno jednoho z vás smést z povrchu zemského.
„To bylo statečné, Georgino,“ zasmál se Roman a otřel si pot z čela. Také vynaložil hodně úsilí, jenže byl mnohem silnější než já. „Statečné, ale pošetilé.“ Došel ke mně, změřil si mě pohledem od hlavy k patě a s hořkým pobavením zavrtěl hlavou. „Neumíš si rozložit energii. Úplně ses vypálila.“
„Romane…, je mi to tak líto…“
Nepotřebovala jsem, aby mi říkal, že jsem bez energie. Byla jsem úplně na dně. Jela jsem na poslední rezervy. Podívala jsem se na svoje ruce, jejich obraz se trochu vlnil, jako v horku. To bylo zlé. Když někdo dlouho nosí jedno tělo, i když není původní, po čase v něm hluboce zakoření. A já měla tohle tělo už patnáct let. Stalo se mou druhou přirozeností. Ačkoli nebylo moje vlastní, vždycky jsem se do něj podvědomě vracela. A teď jsem musela bojovat, abych si ho udržela a nevklouzla do těla, v němž jsem se narodila. Tohle bylo zlé – hodně zlé.
„Líto?“ podivil se Roman a na obličeji jsem mu viděla, jak hrozně jsem mu ublížila. „Nedovedeš si ani představit…“
Všichni jsme to ucítili ve stejnou chvíli. Roman s Helenou se otočila a zděšeně na sebe pohlédli. Vtom se rozrazily dveře do mého bytu. Neviditelné pouta, která mě držela, náhle povolila, jak oba nefilové nasměřovali svou sílu k nadcházející apokalypse.
Dovnitř se vlilo zářivé světlo. Světlo tak oslnivé, až bolelo. Dobré známé světlo. Znovu se objevila hrozivá postava, kterou jsem viděla tam v té uličce. Až na to, že tentokrát přišli dva. Byli jako zrcadlový obraz. K nerozeznání. Nevěděla jsem, který je který, ale v tu chvíli jsem si vzpomněla, co mi před týdnem říkal Carter. Anděl ve své plné podobě vyděsí většinu bytostí a smrtelníka zabije…
„Sethe,“ vydechla jsem a odvrátila zrak od té skvostné podívané. Zadívala jsem se na spisovatele. Zíral na to s očima vykulenýma hrůzou i úžasem, ta nádhera ho do sebe úplně vtahovala. „Sethe, nedívej se na ně.“ Zesláblá jsem zvedla roztřesenou ruku a otočila mu hlavu k sobě. „Sethe, nedívej se na ně. Dívej se na mě. Jenom na mě.“
Někde za námi kdosi vykřikl. Celý svět jako by se roztříštil.
„Georgino…,“ zašeptal Seth a lehce se dotkl mojí tváře. „Co je s tebou?“
Vynaložila jsem veškerou svou vůli a přinutila své tělo zachovat podobu, v jaké mě znal. Byla to předem prohraná bitva. Myslela jsem, že umírám. Takhle už dlouho nepřežiju. Seth se ke mně sklonil a já už ani nevnímala všechny ty zvuky chaosu a destrukce, které kolem nás burácely. Soustředila jsem se jen na jeho obličej.
Tvrdila jsem, že Roman je krásný, ale s tím, jak v tu chvíli vypadal Seth, se to nedalo vůbec srovnávat. Seth s dlouhými řasami a tázavým pohledem hnědých očí. Ze všeho, co dělal, vyzařovala vlídnost. Seth, kterému jeho milý obličej rámovaly rozcuchané vlasy a neoholené strniště. Nedokázal skrýt svou povahu a sílu charakteru. Jeho duše zářila jako maják, v mlžné noci.
„Sethe,“ zašeptala jsem. „Sethe.“
Sklonil se ke mně a dovolil mi, abych si ho přitáhla ještě blíž. A pak, zatímco kolem nás zuřilo nebe i peklo, jsem ho políbila.